Asyl v lesích. (IV.)

Jste v srdci lesa; chládek vůně plný

vlá do skrání a teplé záře vlny

se zlatě třesou v zelenavé výši

kam zrak váš padne v tmavou snítek říši.

Kam vykročíte – stále odevšad

vás kmenů starých mocný hlídá řad,

jež v síle plné, nikým nezdoláni,

svůj černý vějíř s nebe k zemi sklání,

a cos jak strach se v nitru vašem hlásí,

kdy zříte vůkol plny snivé krásy

čnět velebné ty obrovské pně dubů...

Třpyt rosy skví se na jich listí rubu,

co slunka žár jim zevně sprchá v líci,

a kolem kol spí ticho dřímající.

V tom podivnou a tajnou náhle bázní

číš mužné vaší odvahy se prázdní, –

neb ve sluch divé zalétly nám šusty!

Zrak obrací se v stromů vějíř hustý,

by vypátral cos v šerém jejich lesku – –

leč králík pouze přeběh’ vedle stezku!