ASYL (VI)

Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst.

Takový růst, že boly přebolí.

Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:

růst pro svou lásku! pro své úkoly!

Jsi článek řetězu. A nejsi poslední.

Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň ďasu.

Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední.

A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu!

Tu větu, kterou díš... kdo símě její sil?

Z které tmy vyšed do jaké tmy blýskáš?

Čí ruku v horečce své tvůrčí chvíle tiskáš?

Tu větu, kterou díš, čí rty ji dopovědí?

Cos dědil po mrtvých, to nezrození zdědí.

Tak nikdo není sláb, by světy nespasil!“