AŤ JE ZEMĚ PÍSNÍ –

Ne, nevzpomenem nikdy, jak jsme byli smutni,

když pátrali jsme ve tmách záhad života,

když v ulicích nás strašil přízrak s otázkami,

a mučila nás dlouze němá samota,

když nostalgií divnou šílely nám touhy,

a nenašli jsme domov v kosmu osudném,

když cítili jsme v duších padání a tíži,

a nevěděli přece, kam kdy dopadnem – – –

Dnes vzdáváme se kosmu – Země nám už stačí,

když vzplanuli jsem láskou k její bolesti –

Ať země Čistotou je, Radostí a Krásou,

a pak – ať přijde štěstí – nebo neštěstí!