AŤ LÁSKA SE MNOU ŠLA...

Ať láska se mnou šla, ať bez ní

jsem v osamělé kráčel dny,

v můj život nikdy nezněl, nezní

ten jeden akkord souladný.

A přece toužíval jsem vždycky

a stále v duši touha dlí,

by měkké touhy harmonicky

v můj život jednou zapadly...

Ty nesouzvuku plné dumy,

jež v bolestech má duše sní,

kdy akkord smírný tiše stlumí

a kdy mi život vyjasní!

Byl dissonancí život celý,

šly mraky, s tmavé oblohy

co chvíli blesky burácely

a zlámaly květ přemnohý.

A naději přec duše živí,

že přece jednou v srdci mém

se rozzvučí tón konejšivý

alespoň žití podzimem.

A klidně, usmířen a němý

já chtěl bych čekat na stáří,

až zvuk ten v srdci ozve se mi

a podvečer můj vyzáří.

A nechať dál se mraky ženou

a blesk se nocí mihotá,

jen duši kéž mám usmířenou

se všemi trudy života!