Ať přijde v slunci, velký jako Bůh,

Ať přijde v slunci, velký jako Bůh,

jak hoch však prostý ve svém roztoužení!

Ať vším je mi, čím dětství býval druh,

hry, písně, první vážné rozesnění!

I bolest přijmu, jen když nepromění

mou touhu po něm v bázeň, a v můj sluch,

jenž napiat, po ozvěně pátrá steré,

zvuk všedních slov se k nitru neprodere.

Ať život, který předehrou byl dosud

k příchodu jeho, velkou nadějí

se naplní, že nespojí mne osud

s pravšedním mužem. Stokrát raději

ať červánky mé touhy v smutku zblednou,

než abych musela si říci jednou,

že ten, jenž bohatství mé něhy přijal,

by v odpověď mně slova lásky všeptal,

na cestu k duši mé se citem neptal

a milován jsa, jenom pomiloval.

Co rok strom kvete. Já jen jedenkrát

v jediné lásce budu kvést i zrát.

A chtěla bych, než jaro se mi ztratí,

úsměvy jeho létu nastřádati,

bych mohla pak, až třeba bude vracet,

co přijato, jen ryzím zlatem splácet.