Ať v tichu samoty, ať v ulic ruchu,

Ať v tichu samoty, ať v ulic ruchu,

hovoří všude srdce člověka,

a probouzí se touha odvěká,

jak píseň tesklivá i plná vzruchu.

A neklidného srdce touhy snivé

jak bílí ptáci na odletu jsou,

již vzduchem zakrouží, se rozlétnou

chorému srdci přinést vody živé.

Jak hlasy, jež se rodí v srdce taji,

a volající nocí zasněnou,

zda odpoví jim dálka ozvěnou,

jež úzkostlivě ještě naslouchají.

A v podvečer, když stíny už se dlouží,

a nebem hvězdy třpytné zahoří,

slyš, srdcí dvé to spolu hovoří,

a do dálek tesklivou písní touží. –