„Ať žije císař!“ Tento jásot zněl

„Ať žije císař!“ Tento jásot zněl

v mé toulky po Paříži se všech stran,

z oblouků vítězných a slavobran,

ze vznosných sloupů, litých z bronzu děl,

urvaných nepříteli, z Louvru stěn,

kam císař kořist snášel, z Tuilerií,

kde za bouřlivých nocí u oken

stín jeho nesmířený dosud míjí,

z praporů rozstřílených, ze zbraní,

z přílb lesklých, kyrysů a medvědic

musejních skleníků to volání

vojsk jeho nadšených mi hřmělo vstříc.

Že stále žije, nejen v památkách,

i v srdci lidu, v onen den jsem zřel,

když dómem Invalidů, vnořen v snách,

jsem bloudil... Okny modrý svit se chvěl

jak luny zář a do hrobky se lil

na mramorovou rakev císaře,

kterému svět se příliš malým zdál.

Jak dlouho sny jsem oslněný stál,

již nevím sám, když náhle probudil

mě tichý šelest šatů, kroků ruch,

a dívka bledá jako ze snů tuch

stanula v mausoleu. Zlatý vlas

kol spánků tkal jí aureoly třpyt,

truchlící Francií se zdála být

v svém černém rouše, s velkou kyticí

sněhových růží, rosou slzící.

U hrobky zesmutněl jí modrý zrak,

pak zvolna brala růži po růži

a na rakev je dolů házela;

padaly tiše květy bělostné

na rudý mramorový sarkofag;

když hodila svou růži poslední,

tak tajemně, jak přišla, zmizela.

Zas osaměl jsem v dómu, jenž se stmíval,

a v roztesknění do hrobky se díval,

kde přísvit růží zrosených se chvěl

a bledl v tmách... Ne, neleží jen prach

na břehu Seiny v země hlubinách,

dál žije císař v srdci národa,

když po stu letech dívka přichází,

by sypala mu květy na rakev

jak milenci.

A její světlý zjev

mou duší později se kmitl zas,

když zřel jsem maršála, jak věnec klad

ku poctě Neznámého vojína

u kenotafu Brány Vítězné.

Tu rázem vysvitla mi souvislost,

pojící s přítomností minulost

v jediný mocný osudový kruh:

toť jeho věčně žijící je duch.

Jako když z mraků šlehne slunce zář

a odhalí dřív temnou kraje tvář

užaslým očím, v mojí duši svit

zpěv slavný o císaři, jejž jsem chtěl

už dávno psát a stále nevěděl,

jak titánský zjev jeho zrcadlit,

teď věděl jsem: jak mysl jinochů,

když spatřili ho na bělostném koni

v družině vévodů a maršálů

přehlížet pluky, které kolem šly

pod šumně vlajícími prapory

při bubnů víření, co pyšní orli,

Francie orli vždycky vítězní,

na slunci zářili jak ze zlata;

jak dětská srdce starých granátníků,

bručounů zjízvených, již táhli s ním

za jeho hvězdy světlem tajemným,

ať pouštěmi je vypráhlými ved,

přes bouřné řeky, v ruských stepí led,

v šedesát bitev slepě za ním šli

a teprve když zrazen Osudem,

pad v ruce lotrů, všemi opuštěn,

do rodných vsí se smutni vraceli,

by v chyších starých, v nízké světnici

při přástek louči matně svítící

spřádali o něm krásné pověsti...

Teď věděl jsem, že může to jen být

legenda barvami se pestřící,

jak na chrámových oken růžici,

epopej rušná, samý třpyt a lesk,

pochody, bitvy, zbraní hluk a třesk,

a za vším věčně nový jinotaj,

o dobrodružném Geniovi báj,

jenž všemu lidstvu nesl světlý sen

o zemském ráji, sám stál proti všem

a nakonec pad v boji nerovném,

odbojem tradic, zradou přemožen,

a nepřátel dav slavil vítězství,

ne myšlenkou, leč přesilou a lstí.