Ataman Kunicki.

Němě ataman se loučí

Ni slovíčka nemluvící,

K němu tiskne se a vine

Žena hlasitě truchlící.

Chůva vedle drží dítě

Nemluvňátko – neviňátko –

K matičce ručenky zdvíhá,

Otce nezná pacholátko –

Mnohokrát se měsíc změnil,

Co byl jeho otec v boji. –

Dotrvala mladá žena

Pro manžela v nepokoji. –

Otec sluncem opálený

K svému synáčku se shýbá –

Naň se dlouho – dlouho dívá

A jej naposledy líbá,

A jej do náruči bere

A jej a choť k sobě vine,

Z oka jemu přes tvář mutnou

Skvělá horká slza plyne.

Kozák přivedl již koně –

Ataman již na něj skočil –

Avšak jako přimražený

Dál s ním komoň nepokročil.

„Leť, ó leť, vraníku milý,

Abys v dálku mě unesl –

Do noci do hluché, temné –

By mi sklíčen duch neklesl!“

Ale oř se nyní točí,

Nechce dál jet’ s atamanem,

Spíná se a poskakuje

Nechtě jej dél uznat pánem.

„Hej vraníku, druhu milý,

Zdali máš ty předtušení,

Že cíl mé nynější jízdy

Šumný, radostný boj není?

Nes mě, nes mě, druhu milý,

Abych umřel atamanem!“*) –

Tu hej jako okřídlený

Letí vraník se svým pánem.

Slunce klesá nad rovinou,

Nad mlčící Ukrajinou –

Za krvavým sluncem žhavým

Mráčky plynou, v mračnu hynou.

Pusto vůkol v šíré stepi,

Mohyly jen zdvihají se,

V lesku slunce hasnoucího

Jako duchy míhají se.

Na mohyle orel sedí –

Teď se vznáší do povětří –

Hle za atamanem letí –

Jeho blízkou dobu větří. –

Kleslo slunce – na nebesích

Bledý měsíc vystupuje –

Šíré kraje tmavé, hluché

Žlutým leskem ozářuje.

Krajina kol obživuje –

Jakoby to šlo do boje:

Hemžejí se, sjíždějí se

Divných bojovníků roje.

Hej to duchové kozáků

Pod Kunickým v boj táhnuvších,

Smrt v turecké zemi morem,

Hladem, zimou naleznuvších.

Že se bez nich vrátil z boje –

Musí padnout hlava jeho –

Pyšná hlava atamana

Udatného, nešťastného.

„Kéž bych byl tam s vámi klesnul,

Drazí bratří bojovníci,

Nebyla by duše moje

Nevýslovně teď truchlící.“

Hej Kunicki letem jede,

Kolem něho noc příšerná –

I v něm mračně zahalená

Duše vlasti, bratrům věrná.

Od tatarské strany věje

Vítr jako vzývající –

Nad tou stranou měsíc stojí

Z mračen dolů hlídající.

Hej Kunicki, atamane,

Zde tvůj život bídně zhyne –

Tam v tatarských krajích

Tobě jistá spása – pomsta kyne!

Vůdce na své noční jízdě

Vlastním myšlenkám se brání –

Přímo k bratrům Záporožcům

Noční temnotou uhání.

Zář se jeví na východě,

Slunce v nové slávě vstává –

Ranním větrem hne se v stepi

Osamělý strom a tráva.

Mohyly jen nepohnuté

Nad rovinou vynikají –

Kozáci na rychlých koních

K Bílé Cerkvi pospíchají.

Hemží se lid v Bílé Cerkvi,

To dnes bude podívaná:

Staršina jsouc shromážděna

Očekává atamana.

Prach se vlní – jezdec letí –

On to, na nějž rada čeká –

Mnohý kozák odvrací se –

Soudu blízkého se leká.

„Páni bratři, dokonejte,

Doplňte, co usnešeno –

Dítě mé buď vám a vlasti

A volnosti poručeno –

Vždy buď s vámi štěstí, sláva!“

Na špalek teď hlavu kloní –

Už ni nejrychlejší střela

Jeho duši nedohoní.