Ataman.

Po siné Volze široké

člun loupežníků vesele pluje

a veslo šumí a plachta duje

a pláčou vlny divoké.

Po řece táhne hejno vran

a letí, letí, v letu se staví

a družka družce potichu praví:

„Na hody zve nás ataman!“ –

Na řece závoj mlhový. –

Veslařům plyne horký pot s čela,

po vlnách letí člunek jak střela

a pěna stříká v lanoví.

O stěžeň opřen v dumání

ataman stojí, v ret zuby tiskne,

chvílemi skočí, očima blýskne,

ke spěchu druhy pohání. –

Hle, koráb, koráb! – Pomalu

řekou se plíží. – Ataman káže:

„K boku mu měřte! ospalé stráže

pobijem v prvním návalu.

Bohatou kořisť najdeme!

Černý se prapor na rahnu třese,

mrtvolu koráb ke hrobu nese, –

na pohřeb my se pozveme!“

Zavzněly rány, zbraní třesk, –

kolkolem řeka barví se krví, –

přes okraj skočil ataman prvý,

hrom ve své ruce, v oku blesk. –

„Náš koráb! Lup to zdařilý!“

Družina slídí, kořisti hledá. – –

Černá se rakev na přídě zvedá,

víko s ní kule srazily.

Ataman stojí samoten,

šedivou hlavu nad rakev kloní. –

Kolkolem ocel doposud zvoní, –

mrtvolu vidí vůdce jen.

Dívčina mladá, svadlý květ –

Hedbávná kadeř po šiji plyne,

klid hrobu leží na tváři siné,

k polibku vábí dětský ret. –

Sklonil se vůdce k rakvi níž.

„Ty bledé tváře známy mi trochu, –

vzpomínej sobě, šedivý hochu,

kde jsi to děcko viděl již?

To bílé čelo, zlatý vlas,

perlový křížek na šíji bílé. –

Mládí mé, lásko! blažené chvíle, –

Halko má, Halko, zřím tě zas?“ –

Dlaň tiskne k čelu vůdce kmet.

„Dvacet již roků dnes bude tomu,

co jsem ji unes z rodného domu

a rozdech poupě v plný květ.

Vím dobře, – vášeň hluboká

jí v srdci plála, láskou jen žila

a náruč moje světem jí byla, –

já byl s ní šťasten do roka.

Pak sevšedněl mi její květ,

nevinná láska pozbyla moci

a jednou v temné, bouřlivé noci

já zapudil ji v širý svět. –

Odešla. – V středu družiny

při plné sklence, rachotu zbraní

já příliš brzo zapomněl na ni,

na úsměv její nevinný. –

Den druhý jsem ji uzřel zas. –

Churavé děcko chovala v rukou,

tvář její byla pobledlá mukou

a sněhem zbělel tmavý vlas.

Neřekla slova, děcko jen

pozvedla ke mně s toužebným hledem, –

však moje srdce ustydlo ledem – –“

Kmet marně tají těžký sten.

Zří v tahy mrtvé dívčiny:

„To moje dcera, jediné dítě!“ –

a zrádnou slzu utírá skrytě

před zrakem bujné družiny.

Z ní jeden v rakev pohlíží,

po zlatém křížku lakotně sahá:

„Památku nech mi, hrdličko, drahá,

ať hříšný kov tě netíží!“

A druhý nožem zutínal

vrkoče zlaté. – S planoucím okem

mezi ně vrh se ataman skokem,

obličej jeho zesinal.

Pozvedl ocel nad hlavu:

„Zhyň, bídný lotře!“ – zahřímal děsně. –

Druhové však jej obstoupli těsně:

„Toť naše kořisť po právu!“ –

Pohlédl vůdce dokola,

zaskřípal zuby, k odchodu kyne.

Koráb se topí ve vodě siné,

s ním bledá, slíčná mrtvola. – –

Kam vedl vůdce družinu? –

Na širé stepi mohyla nízká,

nad ní jdou mračna, z mraků se blýská

a vrány cítí hostinu.

Na širé stepi mrtvých stan.

Hle, na čekanu chvějí se těla,

větrem se houpá družina celá,

uprostřed šedý ataman.