ATELIER.

Měl dílnu šerou. Často ve své práci

se rozhléd’ kolem, jak se v stínu ztrácí

zde dívčí portrét a tam obraz kraje

s kvetoucím stromem, na němž slunce hraje.

Vše pravilo tu: Umění zde trůní!

Tu draperie visely, tam vůní

se prozradila vása, květy v klínu,

a kartony a skizzy stály v stínu.

Zde tvořil, sníval jako pták v své kleci.

Však mnohdy mrzut, hodil svými štětci,

a nechav práce, schmuřil mužné líce

a vzdych’: „Jen světla, jenom světla více.“

Pak atelier hledal světlý, vlídný

a nepracoval dni a celé týdny,

již přátel úškleb slyšel hněvem sinný,

však v podstavci dál nechal pavučiny...

Dnes v téže dílně sedí s jasnou tváří,

s nového plátna nový obraz září,

tak plný slunce, vzduchu, plný květu,

azuru nebes, úsměvu a vzletu.

A druh-li přijde časem na výzvědy

a ptá se: „Přec tu dosti světla tedy,

kdo dnes sem vrhá světlo, slunce točí?“ –

dí s úsměvem: „Mé ženy mladé oči.“