Atomy.

Ležel sem na mechu tichém, zeleném,

Husté stromy šumem nade mnou se chvěly,

Tajení v nich ptáci písně jarní pěli,

Pocit rozkošný se budil v srdci mém.

Modrý potůček se vinul pode mnou,

Bez ustání šeptal stinným plyna lesem,

Celá prostora se ozývala plesem,

Poslouchal sem hudbu sladce tajemnou.

A najednou divným pudem přemožen,

Skoro mimovolně, natrhal sem mechu,

A jej v potok hodil; mech uchvácen v spěchu

Rozpadal se v chladnou rakev položen.

Tu mi bylo, jakoby šum hájový,

Jakby ptáků písně na mne žalovaly,

Jakby se mne les a ptáci smutně ptali:

„Proč tys krátký zničil život mechový?“ –

Ale tu blesk jasný projel duši mou,

Jakoby to rajská plála svíce ve mně,

Příroda, jenž se mi dříve kryla temně,

Najednou mi dílnu odevřela svou.

A tu měla duše moje vidění:

Myriady prvků z mechu rozpadlého,

Vyprostěny opět svazku počasného,

Vznášely se v slunka měnném záření!

Rozpadaje se v prach jednotlivý květ

Od země se k nebi ve kotoučích vlní,

Prostoru hle svými atomami plní!

Jediný květ celý nový tvoří svět.

Blaze tobě, květe! jenž si v samotě

Jednotlivý život v lesním vedl tichu,

V milionech květů snad a živočichů

V nastávajícím se vtajíš životě!

Snad že tebe cíl tam čeká jasnější,

Nežli zde nás může potkati na zemi –

Nuže tajnými se vznášej perutěmi,

Vznášej se až k hvězdě nejvzdálenější!

Blaze, blaze putuj, mechu proměnný,

Nuže po veškerém rozděluj se světu –

Osud tvůj však nastává i mému květu –

I já rozdělím se vírem zchvácený!! –