Attis a Kybela.

Ó všickni, po světle jenž prahnete,

zde jeho zdroje vám se otevrou,

zde svaté vody, z nichž pít přáno vám.

Však poslyšte, než svaté obřady

vás pojmou v svoje věčná tajemství,

báj svatou Kybely i Attise.

Jak láká číše, kterou podáváš!

To bylo v čase šedém, pradávném,

kdy po světě kol hory chodily,

kdy lesy velké z bažin vznášely

ku světlu obrovské své koruny;

zem ještě vlhká po svém zrození

se třásla ve náručí vesmíru

jak děcko v kolébce. V ten dávný čas,

kdy nedotknuta ještě vinou zem

se skvěla čista jak lotosu květ,

ji rádi bozi s výšin oblačných

ku svojí volívali návštěvě

a milé bylo jim zde prodlení.

Ó rychle očistěte srdce své,

ať nelpí na něm viny ani stín,

neb velké věci pak se udály,

jež chápati jest smrtelníku taj.

Jsem sluha bohů, zbožně naslouchám.

V těch dnech Kybela, matka bohů všech,

ta velebná a mocná, zářící,

zem navštívila jata soucitem

k té ubohé, jež jako lapena

se v síti světů sem tam zmítala.

Rod bohů mocných, šírovládnoucích

snad cítila juž tenkrát v žilách svých

a hledala jen, kde by naplnit

se mohly svaté taje vtělení.

Ó žehnána buď námi na věky!

U řeky Gallu Attis, pastýř, žil,

hoch spanilý a lásky nezkušen,

a první jistě byla Kybela,

k níž nekonečnou láskou zahořel,

ji miloval, a svatá bohyně

mu dala vše, co jenom smrtelník

snést může duchem slabým, bezmocným.

Ta báj tak divně jímá duši mou.

Vše dala mu: zem květy bohatou,

hlas ptáků zpěvných plný rozkoše

i lesů hymny v slunce západu,

a noc když k zemi klesla bezmraká

nad močály a hory mlčící,

na důkaz lásky svojí největší

na hvězdy kývla prstem tvořícím

a ty se dolů snesly vítězně,

a utvořivše zářnou korunu

kol hlavy jeho, plály do noci.

Tak záře jejich byla veliká,

že starý otec, šerý ocean,

se zbudil a se tázal překvapen,

kdo růžemi jej takto poházel.

A víc nechtěla svatá Kybela

za lásku tu, jíž větší nebylo

a nebude, co státi bude svět,

jen maličkost – jen věrnost Attise.

Ó lásko bohů, jak tě pochopím!

Leč křehký člověk, steré nástrahy

pak číhají naň a krok nezvyklý

dřív poklesne, než rozum povolí.

Dva živly bojují v nás věčný spor:

Myšlenka s Hmotou. Láska Kybely

jen první chtěla, avšak vzbuzena

se Hmota k svému právu hlásila

a brzy podleh’ Attis ubohý.

Plám soucitem a zvědavostí též.

Zlá nymfa, potměšilá Sangaris,

sluj obývala chladnou, podzemní

na břehu moře, dunicího v břeh.

Kdys bylo poledne a umdlený

šel Attis zamyšlený okolo.

I nahled’ v sluj. U vchodu Sangaris

tam stála naha jako bacchantka,

ve vlasech růže, růže na tvářích,

a v očích všecky hvězdy nebeské.

Zřel Attis jejích ňader lotosy

a jako včela medu žíznivá

ret jeho padl jejich na květy.

A vešel v sluj tak svěží, chladící

a plnou stínů, tmavé zeleně

a modrých vod a kapek zvučících.

Ó hrozný páde, vino bez konce!

Hned dozvěděla se to Kybela

a její hněv vzplál velký, nesmírný.

Však Attis poznal sám juž vinu svou

a slzami své tváře umýval,

a hlavou tloukl v skalné stěny hor,

a lkal a kvílel celý den a noc,

a zšíliv pak své kroky obrátil

ku hoře vysoké, jež nad obzor

kol trůnila, tam slunce před tváří

jat zoufalstvím sám vzal si mužství své.

Já chvěju se. Ó jaké pokání!

Tím bohů matka, tvorstva rodička,

tak pohnula se v srdci nešťastném,

že s Attisem se opět smířila;

i sešla k němu, vzala jej v svůj klín,

svým vlasem zastavila jeho krev

a v boha proměnivši člověka

jej vsadila na triumfalný vůz

a světem vozila jej. V chvíli té

byl Attis čisté lásce navrácen.

Ó radosti, kde chytit prsy tvé!

U zřídel taje nyní stojíme.

Lze bez viny si dále myslit svět?

Však pokání je viny korunou

a nad prvotní duše čistotu

plá očištění. Staré symboly

co v hymnách praotců jen tušily,

zde jasně svítí. Mysli zvedněte!

Sám Plato, zlatá včela bzučivá

po retech božství, nenalezl víc.

Zde žití zdroj, ó obejměte jej,

a bez života čím by vesmír byl?