Audience.

Kraj ještě spal; hned na den skorý

a v ranní páře, kouři,

se k nebi nesl zástup chorý,

stál u bran nebes, u závory,

a bouří.

Z dum svých se probral Tvůrce silný,

k svých duchů patří četám –

hned šuměl jimi rozruch pilný,

Bůh k Azraeli volá sdílný:

„Kdo je tam?“

Tu Azrael, kde věčná brána,

svým bílým křídlem spěší,

v ní silnější vždy buší rána –

„Kdo to tak časně, hned tak z rána?“

„„My, Češi!““

„Co vede asi ku nebesku

k nám vaši bludnou nohu?

Vás nepoutá strach věčných blesků,

či jdete potěšit se v stesku?“

„„Chcem’ k Bohu!““

Už přede Tvůrcem všehomíra

své křídlo anděl sklání!

Bůh laskavě k svým Čechům zírá,

jak slzu každý s líce stírá

svou dlaní.

„Jen pojďte, děti, pojďte blíže,

sem, k Mému trůnu dále!

Své povězte mi boly, tíže,

co smutkem vaše srdce víže?“

„„Chcem’ krále!““

„„Tys, Bože, řekl k Israeli:

„Měj svého krále, plémě!“

My též o krále prosit chtěli,

ať v štěstí, slávě lidu velí.

To chceme.

Viz, Hospodine, zemi smutku,

náš lid jak stále choří!

Král bratrskou tu skončí půtku

a slávy chrám jen silou skutků

král stvoří!““

Bůh usmívá se na svém trůně

a hlavou kývá stále –

pak náhle vstal, sáh’ po koruně,

hlas Jeho zahřměl, nebem duně:

„Tož krále?!“

Šum andělů hned ustal v žase,

slov božích tak se lekli!

Bůh u trůnu stál v svaté kráse,

až muži zajíkli se v hlase

a klekli.

„Vy neznáte ten konec králů,

jichž jména děje zdobí?

Čí rostla říš v jich svárů palu?

Co národů a věků v žalu

šlo v hroby!

Já, králů Král tu vaši zemi

chci v štěstí míti stálém;

chci, aby kvetla nadějemi!

Já nad českými kraji třemi

Sám králem!“