Audience. (I.)

Ó srdce bouřlivé! Jen tiše!

Jsi na prahu již hvězdné říše.

Však ještě ne, vždyť brána zavřena,

jen někde hvězda plá, síň zastřena.

Ó vzmuž se, duchu můj, svou sílu zjev,

však šel jsi úskalím a pěl jsi zpěv!

Tu opět jeden. Aby čert to vzal,

vše veršotepce do jednoho spral!

Verš sotva usmolí on, kopu rýmů,

a již k nám pádí s hlavou plnou dýmu.

Hu, zimnici už cítím, suchou rýmu.

Co byste chtěl? Chci jíti dál –

Ó, zpěve vznešený, vy světla čarovná,

ty stánku svatý, kde všech světů královna –

Pán s naší paní mluviť by si přál?

Tak jest. Nuž nedej déle čekať!

Nu, neračte se slov mých lekať,

když povím Vám, že Její Excellence

vznešená paní přímé audience

od delší doby nepřijímá.

Tak? Bohužel. Neb ač ji jímá

všech lidí osud, nemohla přec snésti

houf básníků, jenž stál jak na rozcestí

a o překot si průchod klestil pěstí.

však to by ještě ušlo – při vší vině.

Hůř bylo, že vše naše síně,

zvlášť ona, v níž jen paní naše trůní,

po audiencích páchly směsí vůní,

až člověk myslil: ne básníci jaří,

než že tu byli sami voňavkáři.

To nemohla přec paní trpěť dál.

Provětrať dala síně vše i sál,

neb nad vše líbí se jí zdravé líce,

vzduch čistý, lesy plné pryskyřice.

Nuž mohu-li Vám jakou dáti radu,

zajděte níž tam do dveří až v zadu,

tam uslyšíte hanu svou neb chválu –

toť síň jest vysokého tribunálu.

Nebeská zoře, slyš zpěvy strun!

Nad země, moře povyš svůj trůn!

Ať sláva Tvá

jak jásotné vlny se valí,

ať ruka Tvá

do pláště hvězdného tělo Tvé halí!

Žasnoucí Země v prach se Ti koří,

hor mračných témě z mlhy se noří,

jak jenom shledneš, zraky své zvedneš.

Kalichy květů výš pnou se k Tobě,

vzdech lidských retů hledá Tě v mdlobě,

tulí se sladko k Tobě ach, matko!

Nebeská zoře, slyš zpěvy strun!

Nad země, moře povyš svůj trůn!

Ó v lidském Ty srdci svůj zakotvi člun!

Ó v srdci mém zlatý svůj zakotvi člun!