AUDREY BEARDSLEY

Šat splývá jako déšť po lianách, jež visí,

líc jeví chorobné, až netykavé rysy,

a v lehkost těl

jak zefír byl by úmyslně jatý,

jenž svrhá neklidně i étherické šaty,

jež nahý měl.

Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí,

tón udávaný ze všech nejslaběji,

pád lupene,

tak víří sněžně linie a křivky

na skráni chtíčem ochořelé dívky

sny tajené.

Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží

cit uzavřený v arabesek mříži

jak vězeň zoufalý,

kde strašná marnost ze smyslna roste

a stvoly citu chlorofylu prosté

z tmy vyhnaly.

Po hříších temných útlá paž se vzpíná,

ret ssál by krev, však nedotkne se vína,

ač žízniv jest;

je nezkojena trýzeň sebehanou,

zas po ní jiné v šatech bledých vstanou

svůj přijmout křest.

A konce nebude všem mučenictvím těla,

jak tenká tětiva se smilnost rozepěla,

jak muší sval...

Snad sami ďábli v horkém bydlí mase

a divům všechno křehkým podobá se,

co’s miloval.