AUERBACHŮV SKLEP.

Starým jsem Lipskem ve snách šel,

divného maje vůdcem bracha.

Mefisto z bronzu kde se tměl,

jsme zapadli: v „Sklep Auerbacha“!

Půlnoční zněl kdes’ v blízku zvon,

hrůzně, jak obvykle se píše.

„Luthrův jsem přítel, Melanchthon;

a na skok jen tu, z duchů říše...“

děl brach ten ke mně. – „To as žert...

dobře však, humor přec’ že kvete!

Dokonce snad z Wartburgu čert

zjeví se nám, ba i pan Goethe?“

Vskutku tam sedí Mistr též,

kritikastrů s ním celá řada.

Pravda co je, co báseň... lež...

za hlasem hlas se zvučně hádá...

Šedivec jakýs’ v koutku zív’.

To Faust je, starý alchymista!

Neduhy ztrápen, jaký div,

že s Luthrem on též pít se chystá...

U krbu v tmě se šklebí ďas,

žhavé jak uhly zrak mu svítí.

Goethe kol’ hlavy hvězd má jas,

a mokem rudým hrdlo sytí...

„Žena a víno... k tomu zpěv!

I stáří lačno ohně, páni!

Co byl by svět bez čarných děv?

Sem s písní! Nechte mudrování!“

Leč divnou vidí naráz věc

ta s všechněch končin přišlá slota.

S krvavou ranou umrlec

– sám Werther – mih’ se, a s ním Lotta!

„Spásného ženství rub a líc!“

směje se ďas. – „Ta lilje bílá

byla mu světlem zřítelnic!

I bambitkou mu posloužila!“

Mlčky svou každý dopil číš.

Společnost duchů neklid trhá.

Líp věru je, být hrobu blíž,

než třikrát kohout zakokrhá...