AUG. EUG. MUŽÍK.

Tma byla jen a noc a všude tma a noc,

a hroby kol a kol a smrti dech tu vanul,

jen z dálky akord zněl, jak výkřik o pomoc,

na hřbitov tajemný s paprskem luny skanul.

A bila půlnoc již – – Já na hřbitov šel sám.

(jen ti, jimž spánek vzat, tak učiniti mohou)

vstříc šel jsem měsíci a stínům a těm tmám,

ve předsíň podsvětí jsem stoupal bludnou nohou.

A mezi rovy tam dva stíny zřel můj zrak,

kdos velký běžel tam a kdosi malý za ním.

Tak byli jsme tam tři... Proč rakve temný mrak,

ó stíny, rcete mi, jest uzmut vašim skráním?

Zda vášně žár zaplašil Smrti věčný sen?

po nové z trnů koruně vás touha chvátí?

či klnout jdete nesmrtnosti? – Nic!... a ticho jen,

a prchli v moře tmy a mne nechali státi.