AUGUSTIN.

Již všecko mocné probádal duch jeho,

ty nitky Boha neviditelné,

jež zovou Prozřetelnost Tajemného,

však jeho křídlo vždy se výše pne.

Jak ohnivý šíp vymrštěný z luku,

jej neobrátíš v toulec svůj už zpět,

kde víří tisícero sluncí v shluku,

tam ducha jeho, slyš, ó v nebe hřmět.

Jen jeden z božských tajů vzdoruje mu

a marně přemítá jej noc i den,

sen nezabloudí k duchu vznícenému,

zrak marně hrouží v žlutý pergamen.

„Ó zachytit to ducha bleskem žhavým,

čím zastíráš se v hloubi skvějící,

co refrénem v tvých žalmích vroucně slavím,

zřít božskou Jednotu v tvé Trojici.

Má mysl nemá míru ani štěstí

a v prudkém víru skepse zmítá se,

chce důstojna se k tobě prve vznésti,

než v nezměrné ti lásce oddá se.

Jak mohl jsem, já přiblížil se tobě,

v tvém Synu zřím tvůj obraz věčný pláť

a v Duchu svatém osoby já obě

žár lásky věčný vidím zplozovat.

Však dále! nemohl jsem za práh taje,

tu stojím, marně křídla rozpínám,

zpět s výšin padám hvězdných umdlévaje,

jak Sisyf stržen zpátky k hlubinám.

Buď milosrdný, aspoň zjev mi vůli,

proč bráníš k tajům Božství přístupu,

když Janu clony jich se rozhrnuly,

jenž zřel tě z Patmu v duchů zástupu.“

Tak mluvil, drtě rukou pergameny,

Augustin, první mudrc Afriky,

ven k moři vyšel hořce zamyšlený,

vln v ruchu tiše smutek veliký.

Juž kalich bílý hvězdy otvíraly

na líchách modrých s výše blankytu,

zpěv dětský večerem zněl k němu z dáli,

zem v rose tonula jak v soucitu.

Šel blíže, zkad se píseň sladká řine,

hle, dítě! v drobné ručce lasturu

a v důlek malý břehu na písčině

sem vodu vlévá z moře lazuru.

A kmet se usmál, z moudrých dum se noře,

děl: „Co tu činíš ve své nevině?“

„„Chci v tento důlek přelít všecko moře!““

a zas se nahýbalo k hlubině.

Kmet potřás’ hlavou: „Děcko pošetilé!

tvá páž je slabá, důlek malý tak!“

„„Než ty, – já spíše dojdu svého cíle!““

tak dělo, unikajíc do oblak.

A strnul mudřec Augustin: co sláva?

co mudrců je síla? obří vzlet?

Bůh nevině svá tajemství jen vzdává. –

A dlouho v hvězdnou noc tam plakal kmet.