Augustin.

Po zřídle věd jak jelen žíznivý

práh’ Augustin, a proto Tagaste

otcovský dům, jenž klecí nádhernou

mu ducha spínal orlí peruti,

opustil náhle; s divou rozkoší,

jak loď, kdy zemský za ní mizí břeh,

s přístavem město, hory oblačné

a před ní širý, volný oceán,

své plachty zdouvá, hrdá, blažená

plout za cílem tím valným prostorem:

tak Augustin se kochal volností

a jako mračno těžké ledem krup

se s duší plnou velkých zámyslů

do dálky hnal, kde slavná Karthago

všem otvírala brány moudrostí.

Jak potápěč tam v hloub se velkých knih

s nadšením nořil, bludů útesy

pomíjel šťastně, pravdy blýskavou

by perlu ze dna sobě vylovil

a nitru zjednal klidu blaženost.

Čím šířil se však obzor vědění,

jak chodci s výšiny kraj rozsáhlý,

čím více bludů šelmy divoké

před ostřím tratily se rozumu,

tím více pravda lesklou vidinou

v dál prchala jak dýmu kotouče.

A proto s hněvem knihy odhodil

mudrců řeckých, písmo Hebreův

i nové písmo věštců Kristových

a jiných náuk plané blouznění

a k sobě děl: „Jak s růží kalicha

ohyzdný hmyz s své duše setírám

jed bájných těchto lidských výmyslů,

jáť jinak žízeň ducha uhasím!

Šept dívčích rtů a oka chtivý blesk

mi lepší bude k bohům modlitbou

a v měkkém, slastném ženy objetí

tvorčího ducha okem postřehnu

a v ňader vlnách, hudbě tajemné

života vlny bouřně ucítím.“ –

I do víru se vrhnul rozkoší

a každý lístek květu dívčího

na cestě trhal v divém záchvatu,

však žízeň rostla každým pohárem,

jak vodou mořskou by ji ukájel,

až v číši slastí zůstal pelyněk.

Zas do své jizby ke knih závitkům

se vrátil Augustin, jak tažný pták

se z jihu vrací k hnízdu rodnému,

však spony jejich bál se otevřít,

by každým listem šelest výčitek

mu ve sluch nezněl, ohlas výsměšný.

Však nejhůř bylo v chmurách soumraku,

kdy spánek míjel rozpálenou skráň

a oknem jizby luny paprsky

padaly chvějně na knih nápisy,

kdy stínů nočních smečka hladová

plnila síň a nikde zniknutí.

Tu z plné duše vzdychal Augustin:

„Kde tedy pravdy zářná pochodeň,

bych duše bídné zahnal temnotu,

kde její sněžný tají se mi květ,

bych síň pustého srdce vyzdobil?

kde její zdroj, bych ptáka perutí

svou duši vhroužil v živné hlubiny?“

Tu v dumy teskné rojem křepelek

přilítly upomínky na domov,

ve sprahlou duši rosné krůpěje,

v jichž zrcadle se shlížel Augustin:

zřel rodný dům, svou jizbu útulnou

a v okně mateř, drahou Moniku,

jež dlaní vlídnou, okem laskavým

jej k sobě v náruč nazpět volala,

jak strážný maják koráb zbloudilý.

Ta jistě dnes, jak v době rozchodu,

své ruce spíná za něj k modlitbě,

pod křížem chmurným hrubě tesaným

šeptajíc tiše: „Kriste Ježíši,

ostříhej syna světa v bludišti

a dej, by jako duše Šavlova

i jeho hrdost bleskem zázraku

před tebou klesla, vstala kající,

by matka jeho klidně mohla zřít

v pochmurný jícen hrobu blízkého!“

Zří její oko, vlahé důvěrou,

ke svému bohu, tváří vrásčitou,

jež nadpozemským chví se zápalem,

zří suchou dlaň, jak s dlouhým žehnáním

se zdvihá do dálky a v temnou noc –

a srdce led jak vánky jarními

vzpomínek dechem taje znenáhla;

až v mysli svojí nitky myšlének

Augustin spředl v klubko úvahy:

Matčino srdce jako mořská tůň,

v níž perly blýskají se citů všech,

jak zrcadlo, v němž duše synovská

svých bludů vrásek jistě dostihne,

jak oko slunce, úskalí jež zná

a nepravosti hnusné bařiny – –

což stráži té bych sebe podřídil,

pod křídlem jejím letěl ku pravdě?

a boha toho rovněž vyznával,

jenž s jejích retů zněl mi v kolébku?

Tu hlasem bouřným zvolal Augustin:

„Pod hvězdou tou zas sejdu do hlubin

po stupních vůle, s lampou rozumu –

Však ještě duch mi jiskrou nadšení

skráň dosud sžíhá, ještě síly zdroj

k poznání pravdy stačí dojista!“

Okénkem jizby právě purpurný

pruh od východu pršel paprsků

a v pergaménů padal závitky,

jež pevně v ruce držel Augustin –

svatého Pavla listy nadšené.

Zimničným chvatem četl Augustin

slov hudbě naslouchaje vznešené,

jež z listů těch jak skalní vodopád

se do duše mu valem hrnula.

A bylo mu, jak hvězdu za hvězdou

by duše jeho temná chytala,

jak světlo by se srdce o hranol

v déšť jisker slunných, v duhu tříštilo,

jak s mrakem bouřným dával by se v let

a s bleskem letěl moře do hlubin,

jak oheň pil by z rudých oblaků,

v nichž slunce na obzoru vychází.

Tak čtoucímu hra pestrých obrazů

plnila mysl, ale učení,

hluboký význam slova Pavlova,

zanikal hluše s každým obrazem,

jak na moři sled pouti korábu,

neb chromý rozum blesknou obraznost

nestihl nikdy světlé na pouti.

Zas pochybností býlí vzklíčilo:

„Což po bohu, jenž bájí zázraků

jak berlou podpírá své učení,

což po bohu, jenž slova svého zvuk

provází hromem, aby srdcí zvon

tajemnou bázní v souhlas rozhoupal,

záhrobních trestů burnou vichřicí?

Proč učení to, je-li od boha,

jak zlatá mince vlastní hodnotou

nevchází v lid, jak símě květinek

smetené z dáli vichrem náhody,

jež sluncem vůle, vláhou rozumu

ze sebe klíčí v kalich úrody?

Proč, chce-li bůh mne k pravdě dovésti,

též ke mně nesnese se zázrakem,

učení znak mi ohněm nevtiskne?

proč Šavlovi se bleskem ukázal

a pravdy číš mu vnutil mocí svou?“

Kol čela zástup divných myšlének,

motýlů nočních směs se míhala,

až v duši hlas se ozval tajemně:

„Dej v pouť se rychle! do Egypta jdi,

tam staleté jsou knihy moudrosti,

jichž klíčem zlatým kněží posvátní

chrám pravdy věčné tobě otevrou.“

Na pouť se dálnou zvedl Augustin.

Jak čápů roje, svatých ibisů,

poutníků davy v zlatých lodicích

po Nilu pluly do bran Saidských,

na slavnost velkou božské Neithy.

Kam zrak dosáhl, vody byla poušť,

neb svatý Nil své břehy opustil,

by patu zlíbal chrámů, pyramid,

jež, němí svědci slávy egyptské,

nad vodou čněly stíny v obzoru.

Za zpěvu, smíchu, sister klepotu

po vodní pláni loďky letěly,

jak stíny od západu rostoucí,

jež na nebi s hvězdnatých perutí

setřásal tiše anděl večera.

S poutníky těmi do bran Saidských

Augustin vešel v přátel průvodu,

již slavného v něm ctili mudrce;

však mysl jeho k smrti znavena,

neb ani v Nilských svatých hlubinách

neshledla pravdy v knihách egyptských.

Od Kanobu, kde sídlí Serapis,

až po Memfidu svaté Isidy

noc bludů kývá černou perutí

a bůžků trůní larvy zvířecí.

Lhostejnou myslí proto Augustin

v svatyni vzhledl božské Neithy,

nad jejímž vchodem smělý nápis čet’:

„Jsem vše, co bylo, jest a bude kdy,

však závoj můj tvor žádný nepozved.“

A v dumách přátele své provázel,

již na hody jej vedli posvátné,

k poslední sloce slavných modliteb.

Ve přátel kruhu, v slunci krásných žen

Augustin střásl chmury veškery,

jak strom, kdy deště velké krůpěje

nenáhlým střásá vichru zadutím.

Pavilon skrytý v háji palmovém

lampami hořel, zpěvy zazníval.

Kol stolu hostí dav i zástup žen

rozložen pestře, v čele Augustin.

Květ lotosu mu skvěl se v kadeři

a velké oko naftou hořelo,

neb vášeň starou cítil v útrobách,

na ústech žhavé ono dechnutí,

jež jedu kouzelného oparem

mu smysly mátlo; číše zvonily

na počest jemu – řečí nadšenou

kýs řečník ducha jeho velebil,

jenž jako strom, pln zářné úrody,

všem chtivým skytá plodů poznání.

V šum hlasů flétna s písní blouznivou

tajemně zněla, tepna veselí

rychleji bila, líce snědých žen

závoji plály ohněm toužebným,

opojná vůně henny, oranží

plnila síň – tu povstal Augustin:

„Jak plavec bludný plachty lodi své

napínám marně, abych spásnou zem,

kde bájná roste pravdy květina,

dostihl v životě: ni Neitha,

jíž dnešní platí vaše oslava,

ni Osiris, ni Tifon zlověstný

tvář sfingy neodkryli tajemnou –

však pravdy zář ta světem musí plát,

jest symbol nesmrtnosti pověčné –

té pravdě skryté, síle neznámé,

ať na hvězdách či mořem koluje,

již člověk tuší, ale nestihne,

číš tuto ku oslavě přináším.“

Zazněly číše, tanec zavířil,

hlas mužů bouřný v žen se mísil smích,

Augustin mlčel, zíral upřeně

na konec stolu: v hustém závoji

seděla žena vážně, bez hnutí,

z černavých květů s věncem na hlavě

jak sochy němá, zahalená tvář;

ni krmě kolující, poháru

se netkla rtem, ni hlasem jediným

v proud nevmísila hlučné zábavy.

Tu Augustina divný pocit jal

a hrdlo úžil tuchou neznámou,

krev srdcem hnal do tepen vířivě

v hlubině duše tajně šeptaje:

„Tak pravda stajena as člověku.

Však znát ji musím!“ pravil Augustin,

k postavě němé kvapně pokročil

a zvednul závoj – – Skleným pohledem

hrozila jemu – mrtvá mumie.

„Smrt pravda jest!“ jen zvolal Augustin

a hrůzou kles’... Když z mdloby nazejtří

procitl znáhla, darmo přátelé

mu dávný vykládali svatý mrav,

jenž v upomínku žití za hrobem

mumii činil hostem hodů všech.

Augustin nevěřil. „Smrt pravda jest!“

jen stále volal, město opustil...

Své matce potom k nohám poklesl

a děl: „Jak někdy bleskem Šavlovi

bůh tvůj se ke mně s výše naklonil

a pravdy číš mi vnutil mocí svou.“