AUTO DA FÉ.

Vzplály všecky dávné hranice,

celé nebe jimi zkrvaveno,

jisker k výši vzlétly tisíce,

v dýmu bezpočtukrát zaúpěno

sváto jméno.

Požárem táh’ vítr staletí:

myslitele, po pravdě jejž čistá

hnala touha, pannu v poupěti –

všecky znova objala smrt jistá

jménem Krista.

Zněly písně v ohňů planutí,

hrozný chorál síly neslýchané

na tisících letěl perutí

k bránám nebe, ježto ohněm plane:

kde jsi, Pane?

A On přišel; jako větru van

kráčel krvavého ohně mořem,

bratry, sestry objímal – a Pán,

jehož brázdu slabí křivě ořem’,

plakal hořem.

Hořce plakal pro ty tisíce,

pro něž hrozné požáry ty vzňaty –

ale pro ty plakal nejvíce,

ježto vyslal kázat v hrad i chaty

zákon svatý!

Pro ně nejvíc pláčem usedal,

již tu v komžích stáli, svíce v dlani,

v přísné rysy ztuhlý každý sval,

na rtech místo lásky požehnání –

proklínání...