AUTO. (I.)

Je nějak strašně líno dnes,

k odpoledni se chýlí,

pan Ořech vyšel na náves,

a chudák, měl dlouhou chvíli.

Na návsi bláto, husy v něm,

dál trochu slepic a kuřat,

ve stínu klímá pod stromem

dráb, slavný zdejší úřad.

Kejhání husí ozve se,

ozvou se zpěvní vepři, –

Ořechu, téhle fadesse

resolutně se vzepři!

Byl na to líný, zvolna zív’

pohodlně tak, líně,

dál slavný úřad jako dřív

jen palci točil v klíně.

Dotěrná moucha přesměle

beze vší opovědi

usedla jemu na čele, –

nechal ji, ať tam sedí.

Hleděla po něm úkosem,

šilhala vpravo, vlevo,

pošimrala ho pod nosem,

řekla: „Spí jako dřevo.“

Sedla mu potom na řasy –

zlomyslný to nápad!

Hnul brvou, a nic. Řekla si:

„Pane, ten umí chrápat!“

Procházela se po kníru,

protáhla líné tělo,

zmizela v širém vesmíru, –

že se jí lítat chtělo!

Díval se Ořech na ten svět,

na náves hloupou, všední –

takhle to chodí řadou let,

pořád, a ze dne ke dni!

Jaký to život? nelze si

hrát s kočkami ni se psy –

k zbláznění! Z téhle fadessy

chmurné propadal skepsi.

Protáh’ se líně, mrcha pes,

nuda zlá se ho chytí.

Myslil si: „Je tu fádně dnes,

psí je tu živobytí!“