AUTO. (II.)

Na návsi drůbež hoví si,

jak blázen slunce pálí –

najednou čerchmant jakýsi

se ozve někde v dáli.

A zabručí tam z daleka

do posvátného ticha,

supe to, funí, zaheká,

vřeští a hřmotí, vzdychá.

A co by napočítal pět,

zvuk bližší je a bližší,

z dřímoty hlavu Ořech zved’,

hádá, dobře-li slyší.

Najednou se tím poděsí,

jat k tomu nedůvěrou,

vyskočí, oči promne si:

„Koho tam čerti berou?“

I drůbež vyplašena tím,

strach vjel do hejna kuřat,

vzbudil se náhlým leknutím

již i sám slavný úřad.

Bojovně postavil se v šik

v udatenství svém starém,

a „Pozor, dámy!“ kohout vzkřik’

varovně na svůj harém.

Zakejhal houser na husy,

ty zbledly, rázem vstavše –

cos na blízku již rámusí,

ach, již jest pozdě na vše!

Obludy posud nevidět,

ji oblak prachu halí

a stále blíž a stále vpřed

mrak ten se ke vsi valí.

Cos hrozného se řítí sem,

v oblaku tom se tajíc

a před tím zděšen, s úžasem

peláší janek-zajíc.

Ubíhá, letí hupky hup!

s čela pot se mu leje,

na hřbetě hrůzou zježen chlup:

„Zachraňte se, ó zle je!“

Vše chvátí náhlý, mocný děs,

vše jato pustým štvaním:

peláší Ořech, mrcha pes,

i slavný úřad za ním.

Vše rozčileno, v úděse,

v panickém letí strachu

a za vším jak čert žene se

obluda v dýmu prachu.

Vše zachvátí strach proklatý,

co nohy má i pracky,

ubíhá kvočna s kuřaty

i kohout hrdý, čacký.

Jak nad hlavou když zahoří

v to žhavé odpoledne,

vše utíká jak tenoři,

když zas to na ně sedne.