AUTO. (III.)

A jen tak, co by řekl „švec“,

auto je zas už v pekle,

dál supe, trhlý ztřeštěnec,

hlučí a troubí vztekle.

Obluda už je v prachu kdes,

náves je za ní s louží,

benzinu vůně prvně dnes

líně se návsí plouží.

Strašidlo už je za horou,

dále tam soptí, troubí, –

ale co za ním, potvorou,

zůstalo běd a zhouby!

Mladý tu vepřík, mrtvola, –

již proň dozrálo zelí!

Husy i kachny, dokola

jídelní lístek celý...

Jak nožem když ho zařeže,

kohout statečný kles’ tu,

nevinnou krví drůbeže

auto značil svou cestu.

Husí krev teče v sirou zem –

škoda, tady se zkazí!

I játra trpí úrazem –

vrazi! bezcitní vrazi!

Ó lidé, lidé bez citu,

sem jen pohleďte blíže,

co drobečků jen leží tu –

kde nudle k nim, kde rýže?

Jen Ořech, bdělý strážce vsi,

živ, leč zmámen se motá,

v dál hledí, zlostí odpliv’ si:

„Prohnala mne ta slota!“

Zázrakem vyváz’ mrcha pes

a slavný úřad item,

hádali, jaký byl to běs,

jak se kmit’ v letu hbitém...

Nikdo jim říci neuměl...

Čas mnohou vzpomínku odnes’ –

jaké ten ďábel číslo měl,

oba nevědí podnes.