AUTOPANICHIDA.

Bych plakat nemusil, já umřel smíchem

a za svou rakví kráčel, pouze sám...

Z kaváren vyhlíželi ulic tichem

se závistí, že pouze sebe mám...

Zhnusiv se sobě, zhnusil jsem se jiným...

Snad nebylo těch, kteří pochopí...

Čas přetékal svým mořem teskně líným,

a lidstvo volalo z té potopy...

Však nebe nebylo tak dávno čisto

a rovně vždycky nestoupal tak dým...

Jen mně v té rakvi nebylo vše jisto:

Čemu jsem smál se v jaře, na podzim?