Autoportrét v červnu

Nad lesy blankyt zapálen, stráněmi táhne dech boří.

Na mechu ležím v dubině já pod keřem na výsluní.

Na pohozeném klobouku kytice jahod mi hoří:

z města jsem člověk ubohý, však venkovskou mám již vůni.

Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí

a prsa lehce omšelá temnými kučerami.

V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí,

kdykoli políbí mne van proudící hlubinami.

Mám hubené ruce beze stop těžké fysické píle,

však hlínou a šťavami bylin hojně poskvrněné.

Cos jistě by mluvilo k ženě teď o mé smyslné síle,

přívalem vlažných dojmů příjemně obestřené.

Rukou si podpírám hlavu pod černou zcuchanou kšticí

a hledím zdlouhavě, něžně, jakobych hladil v lese

květiny, trávy, kmeny, balvany v mechu tkvící

a vše, co živého někde mihne a zaleskne se.

Kniha mi vyhlédá z kapsy kabátu pomačkaného.

Však připoután k zemi je tu subtilní sluch lidský:

člověk a hrouda si sdělují rytmus nitra svého,

žár krve, píseň zrání, stesk temně erotický.