AVE, ANIMA PIA!

Kudy šla jsi odtud jako světlý stín

ze země, jež zkvétá, věčna do lučin?

Kolem hnědých tůní, nad zamlklou řekou

šla jsi jitřní mlhou stříbrnou a měkkou,

nad zoranou hrudou, která jarem dýchá,

šla jsi do závojů věčnosti a ticha?

Ve svých světlých očích cítíc věčno plát,

cítila jsi zemi ve tmách zanikat?

Březnová noc vlahá zvolna v ráno bledla,

duše tvá se zpátky ani neohlédla,

jako bílý zázrak v paprscích a jase

do světla i záhad krásná ztratila se.

Holubí jak peří, jako lehký dým

co to ještě svítí vzduchem vonícím?

Tvoje bílá stopa, něžná, hebká, měkká,

do modra to mizí, kamsi do daleka,

bílí motýli to do závratna spějí,

andělé to boží zemi opouštějí...