AVE CAESAR!

Jdou vítat satrapu, jenž vše jim vzal,

i zem, i svobodu, i lidská práva –

teď z boží milosti jest jejich král,

i řvou jich hrdla: „Hlava tvá buď zdráva!“

A město v červený se halí háv,

jak v pohádkách jsme slýchali to děti –

a v brány jeho spěchá pestrý dav,

by štěstí měl tvář cara uviděti.

Vše zapomenuto, čím zbičoval

tu zemi, národ, práva jeho prostá,

co daní krvavou si od nich vzal –

vše poníženě jde teď vítat hosta.

Jak sídlel by zde jenom blahobyt,

jak bída by je všecky nesžírala –

teď celé město jeden lesk a třpyt

a z očí bezstarostný oheň sálá.

Jen štěstí míti carskou uzřít tvář,

jen moci ve prach skloniti se před ní –

dnes vládu lesklé pozlátko má, lhář,

ať skryje s životem náš zápas všední!...

Již blíží se, slyš z dálky volání!

Vše ve prach čela, bláto ve špinavé –

ať v nebe zahřmí vaše vítání,

ať slyší Caesar otroků svých: ave!...

A dobrý pozor, carští biřici,

na tvrdé postavy jak duby v hvozdě,

na pěsti zaťaté, zrak jiskřící –

vše zjímejte je, dokud není pozdě!

Ať nepobouří carské otroky,

jež bičem nyní carská vůle řídí –

sic až se vrátí vládce vysoký,

zde místo plaché zvěře najde... lidi!