Ave, Nero!

To až půjdeme spolu,

má Beatrice ďábelská a svůdná,

za ruce se vedouce a vdechujíce lačně

vzduch prosycený žárem paprsků slávy,

o níž jsme snili a zpívali,

vypravujíce si o Vladaři pekel...

To až půjdeme spolu,

hluboko v propasti zanechávajíce zemi,

dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů,

těch, které jsme žili, i těch, jež budeme teprve žíti.

Tehdáž také Jeho uzříme v slávě,

již vyvoleným dítkám připravil Otec

blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří:

subtilního césara, jemuž podobáme se tolik,

otřásajíce klenbami uproklínaného věku,

zpívajíce hymny nad požárem Měst příliš starých,

žháři a básníci!

Viď, divoký imperatore,

sedíš vedle Poppeiy své,

o nahotu jejích ňader opíraje svou hlavu,

a hledíš zasmušile

na Romu svou

a imperium svoje,

na barbary a na vše, čeho’s ani neznal.

Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval,

to světlé signum radosti a lásky,

ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu,

zříš Ježíše a Církev svatou

a onu hrůzu,

jež se tehdá líhla strašlivá ve tmavých doupatech,

jak rozhazuje děsivý svůj symbol

zemí stesknělou,

a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný.

Ave, Nero!

V neskonalý smutek věku volám tvé jméno,

uprostřed cností špinavých a přetvářky a hanby,

uprostřed triumfu těch,

jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh’.

Miloval jsi nejkrásnější ženu,

miloval jsi básníky a víno,

miloval jsi požáry a pýchu

a velikost

a krásu...

a zoufanlivé pochodně dal’s vrhnout

v tmu, jež plížila se...!

Ave, Nero!