Ave risus!

Pryč matnou se slzou, jež v měkkých mdlobách zmírá,

dceř otřepaných vzdechů,

ta něžná obluda v změť nervy rozedírá,

co v žilách houstnoucí krev v kalné bláto sbírá

v svém zimomřivém echu.

Tu sílu divokou chci v rozpoutání vítat,

jež hýříc jásá, boří,

když v páry roztaví každičký lkavý citát,

v ní jitro bouřlivé zřím v rudých barvách svítat,

jak z žhoucích mlh se noří.

A vínem palčivým, v němž vášeň šumíc pění,

spít v nezkrocený Babel

chci city nemocné v rostoucím opojení,

až s břitkým cynismem, jenž chladně v touhách plení,

se zachechtám jak Ďábel!