AVE!

Ave anima pia! – Proč od nás pospícháš spat?

Ty jsi studánkou byla v idylle o štěstí smavé,

zkad moh’ lokati chodec svěžest vždy, úkoj a chlad,

Ave!

Když tak cizím se dělo, jaké pak slunce ty žhavé

bylas miláčkům vlastním! Každý tě musil mít rád:

byloť od tebe všecko ryzí tak, pravé a zdravé!

Naše záhady více nejsou již písmo ti tmavé;

naše láska však zůstává, tobě, věř, hrobu se bát,

by jako rouhání znělo. – Je-li však, pro tebe lkát

srdcím nutností, ó, nech nás v bolesti dravé,

tobě zašeptat, v růže jak by se vánku dech klad’:

Ave!