AŽ BUDE KRÁSNÝ SLUNEČNÝ DEN.

AŽ bude krásný, slunečný den

a střemcha a višně po kraji kvésti,

zas jednou z města vyjdu si ven,

abych se poohled po zašlém štěstí.

Půjdu tam do kraje, kde starý hrad

do řeky hledí ze tmavých lesů

a na tebe budu vzpomínat

v rozkvetlých fialkách, ve mladém vřesu.

Tam ke mně promluví ta slunná zem

zas těmi smavými, drahými slovy,

jak jsem je vdechnul na rtu tvém, –

kraj ten mi všechno, všechno zas poví.

Tvou líci ruměnnou, slunečný svit,

ta slova zvučící jako zpěv ptačí,

vidím je, slyším zářit a znít:

„Jen když mne miluješ, mně navždy to stačí.“ –

Ach lidské: „na vždy“ – toť luzná báj, –

zbude jen hořké: „S bohem buď, štěstí!“

Půjdu se podívat v ten slunný kraj,

jak nad ním budou fialky kvésti.