AŽ BUDEM STAŘÍ...

Až budem staří, duše moje, oba,

a naše láska až se zase změní

jen v přátelství dvou duší v tichém snění,

co bude nám pak všecka naše dnešní zloba?

Vše, co teď žijem’ v hořkosti a bolu,

už do pohádky staré bude splývat,

a my, jak někdy vzpomenem’ si spolu,

se budeme jen tiše pousmívat.

Ty v bílém čepci, nepřestanouc plésti,

já ne již básník, jenom čtenář snivý,

jenž v lenošce své bude zimomřivý

se dívat, v kamnech kterak vzplálo klestí.

A v knihách dnešních čítat budem asi,

jež nebude už z mladých nikdo chápat,

a vzdychat spolu: „Ach, ty krásné časy!“

co venku rudý vadnout bude západ...