AŽ DO KONCE...?

Všemocný Bože... K nesnesení – –!

Tolik již hrůzy – a tolik neštěstí – – –

Tolik již divé a děsné bolesti,

nevyslovitelného utrpení...!

Byla tu smutná venkovská žena,

vyzáblá – k zemi až nachýlená –

s řídkými, zcela řídkými vlasy,

bílá jak stěny umytých chatek

na slavný, velikonoční svátek,

jako ten jejich kapesní šátek.

Ruce se chvěly – – ubohé – – zlámané – –

Do kruhů zapadlé oči ztrhané

pod rudým víčkem zděšeně těkaly,

jak by se zoufalé zprávy lekaly,

nějaké neznámé hrůzy tajemné – –

jako by divoký úder čekaly

ze zadu, zpředu, z boku, či ode mne...

Ubohá – – ubohá – – Vím již. Včera

lkala tu těžce mladá tvá dcera:

Z dalekých bojišť, týden tak asi

o synu smutnou dostalas zprávu.

Granát mu utrh' mladistvou hlavu,

utrh' a rozbil na malé střepy,

jako džbán mlatci těžkými cepy – – –

Stálas a stála – ztrnulá bolem,

jak na poli zžehlého stromu zčernalý trup.

Stálas – jen oči bloudily kolem

a náhle jsi klesla jak bleskem sražený dub.

Vzkřísili tě – – Tu bolestí divou

křičelas, hrozně křičelas ve přístěnku,

lidé až hrůzou trnuli venku.

Hruď, z níž pil, rvalas – – trhala vlasy – –

o stěnu bilas šílenou hlavou – –

pak na sebe napřáhlas prudce blýskavý nůž...

A nyní ti odešel zase do pole muž...!

Bědná...! A kolik je podobných tobě...!

Kolik jich v této nesnesné době

útěchu najde teprv až v hrobě...!

Ó, Bože mocný – jak na to můžeš jen zřít...?

Bože můj, Bože... spomozi, jsi-li,

a ukonč již boje... a spas nás... spasiž můj lid...!

Marno však – – marno – –? Ponuré síly

nás vlekou a vlekou, musí vléci lhostejně dál

jen v neštěstí nové a nový, zoufalý žal...?