Až doma!

V žní době bloudil jsem kdys v poli,

zřel čilý chvat a práce ruch,

a trpělivé, tiché voly;

kol zpěněných úst chumáč much

jim stále lítal a je trápil.

Leč rolník se svou prací kvapil,

a nechal je a sotva pohnul rtoma:

„Dost sobě ještě odpočinou až doma!“

A dítě v kytku pestré kvítí

si trhalo, jež rodí mez,

tu koukol, který ohněm svítí,

tu chrpu,v niž kus nebe kles’,

a s kytkou spělo k otci, matce;

leč každý děcko odbyl krátce,

je nechal stát a sotva pohnul rtoma:

„Dost ještě s tebou pohrajeme až doma!“

Já, který v myšlének svých sporu

jsem v pole vyšel v parných žních,

když slunce haslo na obzoru,

se vracel klidný, smířen, tich.

Co mučí tě, co chtěl bys míti,

vše nech být, v době, kdy máš žíti,

dál k práci, nechť bol cuká rtoma,

dost všeho dopřeje ti osud až doma!