Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –

Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –

tu zhaslo slunce, po světle již veta,

zved’ vichr se a vál po tváři světa,

zel nebes klín, a potopy se lily,

by výstrahou i odpovědí byly,

a zaplavily skrýš, kde hynul sketa,

i strom, kde z větví záchranu si splétá

mdlá ruka těch, kdo bili se, by žili.

Proč zoufat si a v stesk se nořit lichý,

když v zádavě, jíž rovné ani není,

přec nezhynulo lidské pokolení?

Loď z milosrdí, sbitá v spěšném chvatu

zas pojme nás i se ctnostmi i s hříchy

a dopraví nás k bradlům Araratu.