Až k poslednímu soudu.

Roh zvučí hlasně lesinou,

psů smečka v patách zvěři,

pán s jarou lovčí družinou

se míhá v lesa šeři.

Kůň posla nese v pospěchu:

„Tvůj zmírá otec šedý,

spěš v poslední mu útěchu,

než smrť mu zhasí hledy.“

„Až zrak mu zavře věčný sen,

nuž hoďte v hrob mu hroudu –

Hoj, chtěl bych lovit nerušen

až k poslednímu soudu!“

Roh zvučí hlasně lesinou,

psů smečka v patách zvěři,

pán loví s bujnou družinou

a západ už se šeří...

V skok jelen kvapí, v zápětí

pán za ním koně bočí,

a nedbá, noc že přiletí,

až druhům zmizí s očí.

Už dohnal lovec jelena,

už míří ránu k boku –

co chabne síla ramena,

co žár se nítí v oku?

Aj, plyne jelen po mechu,

a na něm panna lesní,

jí po bok lovec bez dechu –

jak v báji když se vesní.

Je bílá jako holoubek

a jako vlaštovice

ret zašvitoří lovci vděk,

až blahem hoří líce:

„Buď šťasten, mně vždy po boku

stoj v časů věčném proudu,

lov se mnou z roku do roku

až k poslednímu soudu!“

Slov hudbou lovec opojen

a něhou sváben líce,

jí v sen byl věčný ukojen –

a nevrátil se více.

Teď černým lesem noc co noc

se rudý lovec honí,

až uštvaného tajná moc

zas k ránu ve hrob skloní.