AŽ K VÝŠI NAD LESY.

Až k výši nad lesy, jež modrou chmurou spialy

nám obzor dokola,

kde jako zlatý štít nad vyprahlými valy

v zrak rybník plápolá,

až k výši nad lesy, jak drobných mušek roje

tlum ptáků táhnoucích se míhá,

že sotva ještě stíhá

jej v lesku slunečním a v slzách oko moje.

Teď široký jich klín zas ostře k předu míří,

jak střely za cíli,

teď na dvé roztrh se a v kruhu mocně víří;

zda s cesty zbloudili?

A zase v závratnou se výši zvedají.

Snad stezku hledají

tu v mraku křižovatce,

již každý vítr mění,

či zastavili krátce

a s výše svojí cení

šíř hvozdů dalekých, řek, měst, i polí pruhy,

než směr si zvolí druhý?

Když večer nádherný své barvy pestré vylil

v kruh nebes palety

a kotouč ohnivý se v šedou mlhu chýlil

a za bor staletý,

když luny bledý květ

se v modrých vlnách zved

a skryl pak v mráčků závoj zelenavý,

jak růže leknínu, již zaplaví vln davy, –

tlum ptáků za chlumy již v dálce k jihu pílil.

Kde asi spočinou mdlí tito poutníci?

Zda luny bílý svit, mdlé hvězdy zářící,

jim cestu naznačí, zda mlha, vařící

se z kotlů pohorských, je srazí pod hor štíty

a s hlavou krvavou v sráz roklin obrovitý

se sřítí bez hlesu a stopy v pustinách

a čerstvé sněhy skal jich krve skropí nach?

Či klesnou znaveni kdes v písku na pobřeží,

a tupý, hrubý lid, jenž chudý kraj ten střeží,

je kyjem ubije a na trh ponese?

Až k výši nad lesy, jež spialy chmurným kruhem

dny mého podletí,

se vznesly myšlenky mé po zápase tuhém.

Teď v žití podvečer, kdy stínové se dlouží

a siná cizí tvář se s hrozbou za mnou zvedá,

mdlí tito poutníci zas nad hlavou mi krouží,

jíž rozhled zakrývá už chladná mlha šedá.

Zda ještě doletí?