Až na kraj města!...

Je šedou bání nebe dnes a sněží,

mhou pnou se tmavé rysy domů, věží,

skla chřestí svítilen, v něž vítr vane;

teď pohřeb jde: vůz černý, koně vrané.

Po vlhké dlažbě kluzká chodcům cesta,

ti půjdou za truhlou jen na kraj města,

kde odbude se kněžské vykropení;

až na hřbitov jít příjemno dnes není!

Ten vzdychá po krbu, jenž doma praská,

kde v salonku je vůně, mír a láska;

ten po své kavárně, kde v teplu sedne,

neb nečet ještě žurnál odpoledne.

A jiný čile přeskakuje louži

dí, že se pohřeb jako hlemýžď plouží,

že lehké botky má již samé bláto;

snad zítra katarrh? to by stálo za to!

Kýs přítel chtivě na hodinky zírá,

by přišel k schůzce s dívkou, ode včíra

jež poznala již jeho lásky svízel –

a z řady poslední teď chytře zmizel...

To zemřel básník; z Parnassu pak druzi

ho pomlouvají na poslední chůzi

a klejí potichu, že vlhko chladí;

kněz vykropil; jsou všichni tomu rádi! –

Snad za ním rozpláče se usedavě

ta láska, kterou v žití líbal žhavě;

ach, ano, dnes! Leč zítra ples je skvělý

a na ten těší se již měsíc celý.

Až po roce zas v čas, kdy dny se krátí,

stesk divné touhy černovlásku schvátí,

poslechne vítr, jenž kol oken kvílí,

a vzpomínkou – zažene dlouhou chvíli.