Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech

Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech

nehledej opuštěnou! Samota

má plna příhod je a v rodných zdech

stesk nehnízdí. Je plodná dřímota,

jíž oddávám se, plodné snění mé

i klín můj. Novou touhou vzkvetl sad,

a radost prostoupila bdění mé.

Až na mne vzpomeneš, ať je ti tak,

jako bys tiše vešel do zahrad,

kde soulad krásy cesty obestřel.

Stín je tam též, on všude musí být,

by mohl sluncem oslněný zrak

do jeho přítmí na chvíli se skrýt.

A slzy vídáš-li, jež stopu tvou

si vlhčí zpráhlou, věz, že za sebe

je nepláču. To jenom duší dvou

mně líto souladu, myslím-li na tebe

a na tvou víru v rozum ubohou.

Až na mne vzpomeneš, tu na tváři

ať úsměv kvete ti a poznání

ať jako slunce mraky prozáří.