AŽ NEBUDU TU...

Až nebudu tu, dcerko,

a spáti budu tich,

jen otevř – aspoň někdy –

si jednu z mojich knih.

Tu, již jsem v snách, či onu,

již krví svou jsem psal,

já budu navždy ztichlý

z ní mluvit k tobě dál.

A s tebou rozprávěti,

jak strom když šelestí,

tě učit v slunci hřát se

i snášet bolesti.

A snad že, až ti všeptám

své hoře někdejší,

tvůj smutek rozplyne se,

tvá bolest zkonejší.

Snad že se zdát ti bude

tou nocí dumavou,

že skláním v požehnání

se zas ti nad hlavou.

Však nic-li nevezmeš si

z mých citů, snů a rad,

jen aspoň to tam vyčti,

jak jsem tě míval rád.