AŽ NĚKDY

Až někdy půjdu

s pokleslou hlavou, oslněn pohled

sluncem, jež slavně nad obzor vzplálo,

po němž jsem toužil po celý život,

až někdy půjdu,

zanechávaje za sebou stopy svěcené krví,

sklíčená bytost v životě skvoucím –

tehdy snad v srdci ucítím pocel

jásavé záře vzešlého slunce,

od něho vzdálen v údolí chladném,

rozbolněn touhou zesláblou lety,

neznámý básník.