AŽ ODEJDU.

Až přetne věčný lodivod mé provazy

a prudce odstrčí tu loďku zlekanou

od slunných břehů do vod širých, bez hrází,

v tůň onu hluchou, nikým neprobádanou:

Ty nelkej příliš, neklesej mi zlomeně,

jak před oltářem bohů sklané oběti,

však silná, na pobřeží stojíc vzpřímeně,

na sbohem šátečkem svým mávni naposled

a rychle vrať se domů, ve svůj, dětský svět.

Mne nelituj. Vždyť ukrádat bych musil med,

jejž s takou láskou schraňoval jsem pro děti

a pro tě na zimu – Vždyť dál bych nedolét’,

jen chvíli ještě vlek’ se, letec ubohý,

jenž v rozletu se sřítil s krajin oblohy,

živ sice, avšak těžce zraněn, polámán.

Vždyť víš, je hrozným pro otce a pro muže,

když vlastní silou podveden a oklamán

již velkých darů lásky splácet nemůže,

když nepomahá, nezdvihá, jen překáží,

když svým drahým zavěsí se na páži,

jak nemoc vleklá, jako živá mrtvola.

Tož klidu toho dopřej mi. Sic v prvý čas,

zvlášť ve chvíli, kdy rozteskněně lkavý zvon

dne ubitého oplakává smutný sklon,

ti bude hrozně – A ten od let známý hlas

tě pohříženou do snů mnohdy zavolá,

že překvapeně rozhlédneš se do kola,

bys sehnula se ještě hlouběj, ještě níž – –

Sic sama náhle budeš, sama jako kříž,

jenž v širém poli, schýlen, stojí u rovu,

jak bědný plavčík na bezlidném ostrovu,

kde zapomněl ho bezstarostný kapitán,

když k ránu vyplul na neznámý oceán.

A mnozí přátelé, i tví i moji, teď

jen z dálky budou tůň tvých slzí objíždět,

jak ze strachu, že strhnou ve vír hluboký

jich lodi ty tvé bědně smutné zátoky.

To předvídej, ty teskný Robinsone můj

a přestaneš mi vyhlížeti s pobřeží

jich koráb záchranný. Pak uvnitř ostrovu

těm ovečkám svým, sobě najdeš tichou slůj,

v níž ukryješ se před vichřicí severní.

A stesk-li nadejde, když slunce potácí

se jako v bouři pták, když z ran svých krvácí,

jak král, jejž ubodali páni nevěrní:

tu rozpomeň se, co jsme teskně důvěrní

si říkávali: Silný nikdy neleká

se samoty a žalu, nikdy nevrací

se k mostům dávno zbořeným a nečeká

nic nikdy v žití od lidí neb od nebe,

jen sobě věře, spoléhaje pouze na sebe.

A silna ty’s, ne silou dobyvatele,

jenž hrozným, tvrdým mozkem, pěstí z ocele

vpřed prodírá se, vše, co v cestě, rozdrtí;

však silna tím, že je ti možno na pouti

za štěstím s bytostí ti drahou splynouti,

tak prostě, přirozeně, bez všech nároků

jak s řekou vlna pohorského potoku,

jakoby cíl a úkol tvůj byl jediný,

žít jiným jen a jim se oddat docela.

Však silná’s tím, že jsi jako tiché květiny,

jež voní nejvíc zlomeny a při smrti.

Jsi schopna s teskným úsměvem svým na tváři

se spalovati na obětním oltáři,

jakobys vlastních potřeb ani neměla,

a chápeš vždy: Když černá mračna v požáry

se rozhoří, když bouře jdou a divé vichřice –

mně nutno sklonit se jak trávy ohebné,

ne pnouti jako hrdě pyšné stožáry,

ne v pádu hřmíti roztříštěnou palubou.

Hle nejsem samotna, však boží po vůli

se holí ptáčci pod mým keřem stulili.

Je nutno vždycky zaštítit před divou záhubou,

svým šatem, tělem krýt, až slunce velebné

– bůh usmířený – z černých mraků okraje

zas usměje se přívětivě do kraje,

keř měkce pohladí, i strom, i stébla žit.

Tak budeš, věrna sobě, věrna dětem žít.

A nežli naděješ se, uzříš u břehů

se mírně houpat na stříbrném řetěze

loď cele bílou, tajemnou, jež za něhu,

za oběti vše, za lásku tě odveze

z těch končin slz a žalů, shonu věčného

v kraj klidných snů a ticha nekonečného.