Až odejdu.

Až jednou odejdu, po letech, dnes či zítra,

zda zapláče si někdo nade mnou,

kdy budu tiše spát a velká čekat jitra

a báseň krásnou snít a tajemnou?

Až, přijda na západ, oddechnu sobě jednou,

shrbení řadou let, já dobře vím,

máť přijde zlatá, otec, k rovu mlčky sednou

a budou lkát nad rovem zapadlým.

I vím, že milé mé tu tiché kroky stanou

– kdož nedůvěří, má-li z duše rád? –

ta smutnou hlavu svou, mnou v štěstí celovanou

do trávy vtiskne, bude vzpomínat.

A bude vzpomínat na jara touhy svěží,

na písně lásky, jež vyzněly v žal,

kdo v zemi dřímá tu, kde věky tichem běží,

kdo žíti chtěl a tolik miloval.

Já neměl mnoho přátel, přítel byl však stálý,

z nich stlumí někdo pro mě řeč a smích?...

Jdou mnozí neradi – snad smeknou od povzdálí,

po cestách tichých, cestách posledních.