AŽ PŘIJDE JARO.

Tak zdá se mi, že moře beze hrází,

tůň bezedná a dlouhý život celý

je mezi tím, co s minulostí dělí

mne otázkou: – Co, dítě, tobě schází? –

Nic, matko, nic... že z žití puklé vázy

mi prchá mír a hvězdy mé se stměly

a pohasly... co s tím. Kdos rozechvělý

přec na mé čelo bílé růže hází.

Ta upomínka dokud neprchne mi,

vím, neklesnu. A přec se za mne modli.

Ó vím, tvé srdce dobré neskonale.

A zveš mne zas, až jaro s květy všemi

se vrátí k nám a slunko na všem prodlí

kol s usmíváním... Kde já budu ale...