Až přijde jaro...

Ty sestro má, Tys píseň na mně chtěla, –

dnes píseň ta mi v duši vyrůstá,

jen hledám pro ni slova dosti vřelá,

jež vlíbal bych Ti v lásce na ústa.

Jen slova hledám, jež by děla Ti,

jak mám Tě rád, Ty nade všecko dražší,

jejížto úsměv sny mé vyzlatí

a láskou září do samoty naší.

Má píseň, drahá, spěchá Tobě říci,

že za Tvou lásku z duše mám Tě rád,

Ty milovaná, stejně milující,

já pozdravuji Tebe nastokrát!

Mé dobré dítě, drahá sestro má

i přítelko a jak Tě ještě zváti,

já v touze čekám, až nám oběma

po dlouhé zimě jaro zpět se vrátí.

Zas půjdem tady lesem, plným vůně,

tak ruku v ruce, hlavu u hlavy, –

můj holoubek teď churaví a stůně,

leč jaro záhy Tebe uzdraví!

A zase budem běhat po lese

a hledat jahody tak jako loni,

a celý les když písní ozve se,

i naše píseň tiše vpadne do ní.

A pěšinou, jež do lesa se ztrácí,

až půjdem spolu, věř mi, dítě mé,

tou písní, jíž Tě uvítají ptáci,

my dojati že oba budeme, –

vždyť vědí, že jsi básníkovou sestrou

a že’s tak dobrá, jak je každý z nich, –

ó drahá, slyš tu malou havěť pestrou,

jak vstříc Ti jásá v slunce paprscích!

Ty předobrá, již sestrou zovu v pýše,

viz, jak ten květ se kloní před Tebou,

ó viz, ten les jak v pozdrav Tobě dýše

a skví se plnou jara velebou,

viz fialku, jak právě ze sna vstává,

dav sasanek jak u cesty se zved’, –

ó sestro má, až budeš opět zdráva,

jak krásným bude celý boží svět!

Ó cítím, kterak z dálky jaro vane!

Ó cítím, jak je svěží jeho dech!

Ó sestro má, Ty dítě milované,

až spolu půjdem v oněch jarních dnech,

až spolu půjdem v záři, ve světle

těch jarních dnů v ty krásné lesy zdejší,

na líčku Tvém zas růže rozkvětlé

mně budou jara zdobou nejkrásnější!

Až přijde jaro, – hle, už z dálky letí

a spěchá k Tobě, zlaté dítě mé,

jak duše když svůj velký svátek světí,

my spolu v našich lesích půjdeme

a povíme si třeba bez řeči,

tou mluvou, kterou srdce jenom tuší,

že pro člověka štěstí největší

je štěstí těch, k nimž lásku máme v duši.