AŽ PŮJDEM...

Až půjdem spolu loukou asfodelů,

já černý stín, ty bílý paprslek,

skráň rozbodanou trním běd a želů

nám zhojí z pelu

těch květů lék.

Co trpěla jsi, v niveč rozplyne se,

vše zapomnění zhalí ve svůj šlář.

Ty vytratíš se, vidin chorých děse!

nám vzplane v plese

jen jas a zář.

Mé rty jen šeptat budou: Smilování!

a tvoje rty jen budou odpouštět –

ó, postav nehmotných kol tajné vlání

tou žlutou plání

v ten cizí svět!

A ruku v ruce půjdem zase šťastní,

svou láskou silní, jak jsme byli dřív,

již rmutu světa více neúčastní,

jen cenou vlastní

těch blahých niv.

A půjdem s úsměvem a v roztoužení,

jak ženich, nevěsta šli s druhem druh,

v tvou náruč, Neznámo, ať ve svém vření,

jež kypí, pění,

jsi Nic či Bůh.