Až se vrátíš.

Povím ti, jak v tichém stromů loubí

stokrát jsem tě potkat toužila,

jak jsem šťastna tady v srdce hloubi

vzpomínku tvou – každou cítila,

povím ti, že stále – neskonale

moje žití cesty štěstím zlatíš,

až se ke mně vrátíš.

Zapomenu na tu dobu dlouhou,

bez tebe jak smutno bylo tu,

když jsem umřít mohla, umřít touhou;

zapomenu na stesk, samotu,

jež mi byla věčnou, nekonečnou:

ty mé žaly zaplašíš a zkrátíš,

až se ke mně vrátíš.

Přivinu se pevně k srdci tvému,

zadívám se v hloubku očí tvých,

shledání by plála přešťastnému

jedna chvíle za sto ztracených,

obejmu tvou hlavu – šťastnu, zdrávu,

že své strasti pod polibky ztratíš,

až se ke mně vrátíš. – –