Až sedneš za můj stůl...

V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní,

zas dávným šelestem se blíží doba žní;

mé zrní ztracené tam zavál vítr snění

a v klasech mlékem zrá mu záře měsíční.

Vod věčných oddechem zas večer tíží prossát,

dech země závratný mi stoupá osením;

v šum větrů zámořských, v klekání mrtvých osad,

pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.

Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,

bezdětný hospodář po zkvetlých mezích, sám,

a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,

na noci budoucí své lásky vzpomínám.

Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,

se zraky tajemství, se slovy němými,

s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,

s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,

v náš nápoj šumivý var času bude vříti,

vír hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,

a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,

žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.