Až sem – tu sobě oddechnu

Až sem – tu sobě oddechnu

a drobet sednu na kámen;

jsem unaven už od cesty

a zpomínkami omámen.

Zdi tytéž, tytéž kameny

to prchlé mládí kreslí mi –

jen trochu mechu vzrostlo v nich,

jsem starším, ony staršími.

A černy jsou jak osud můj:

bez vánku, rosy, šelesti –

ó kameny, ó kameny,

nejste vy moje bolesti?