AŽ SPOLU PŮJDEME...

Až spolu půjdeme v rozkvetlém jarním dnu

třešňovou alejí, zmámeni hudbou snů

a šumem zlatých včel,

žeh slunce zářící nám v oči udeří,

zmnožen se zavěsí do příze kadeří

kol bílých našich čel.

A v dešti žhavých střel až chvíle proletí,

v níž odmlčí se zem a v prvním objetí

se setká se rtem ret,

květ třešní mandlový opojněj zavoní,

a hlas Tvůj v užaslé otázce zazvoní –

kdeže je celý svět?

Až spolu půjdeme v neděli květnovou

za trylků skřivánčích alejí třešňovou,

a bílá ruka Tvá

se k mojí přitulí v radostném stisknutí,

v polibku palčivém radostně řeknu Ti,

že svět jsme jen my dva! –